Militia Sanctae Mariae

1.11.2008 Encyklika Pia XI. Ardenti Cura (Mit brennender Sorge)

Pro 20. století je to stěžejní encyklika, která rozhodla na politickém kolbišti dějin o vyloučení dalšího víře nepřátelského směru a promlouvá k nám stále se svou naléhavou palčivostí, neboť obsah této prozřetelné encykliky je neustále aktuální. Byla vydána 14. března 1937 a zavrhuje nacionální socialismus v Německu. Je jednou z mála encyklik, které nebyly napsány v latině, ale v německém jazyce a byla čtena ve všech kostelích v Německu. Velkou zásluhu na obsahu encykliky měl kardinál Eugenio Pacelli, pozdější Pius XII. Řadí se mezi další velmi významné encykliky, které by měl každý katolík znát: Odsouzení italského fašismu v encyklikce Non abbiamo bisogno (1931) a odsouzení komunismu v encyklice Divini redemptoris (1937). Tyto všechny papežské dokumenty hovoří o hlavních politických omylech, které na začátku 20. století sužovaly velmi bolestně celý svět. Komunismus, fašismus a nacionální socialismus. Jestliže Pius IX. a Lev XIII. odsoudili politický neopohanský sekulární liberalismus a liberální demokracii, potom Pius XI. k liberalismu odsuzuje navíc fašismus a nacismus s komunismem. Již ve 20. letech mnozí katolíci koketovali s italským fašismem a také s německým nacismem a římský pontifik tyto tendence musel odsoudit. Papež však názorně ukázal, že jakýkoliv režim, který vychází z komunistických, liberálních, fašistických, či nacionálně sociálistických idejí, jde proti katolické Církvi i její víře. Encyklika Ardenti cura, podobně jako encykliky proti komunismu jsou naléhavě aktuální. Omyly již odsouzené se neustále vrací pod jinou rouškou.

Nacionalismus a neo-imperialismus - Omyly par excellence
Nationalism and neo-imperalism - Errors par excellence

Nacionalismem nazýváme "každou nauku, která pokládá národ za východisko, za střed a za nejvyšší měřítko, k němuž se vztahují a jimiž se měří všechny ideové hodnoty a všechno jednání." (Folliet J., Morale internationale, str. 72.) V nacionalismu bývá obyčejně zastoupen trojí prvek :
1/ předně absolutní oddanost svému národu, vystupňovaná až k nesnášenlivosti a odmítání jiných národů či ras,
2/ vědomí povýšenosti nad ostatní národy, rasy, pýcha, považování jiných národů za méněcenné a jejich konečné podrobení silou,
3/ pohanské náboženství, které zbožňuje vlastní národ a jeho vlády a klanění se jim. Nacionální sobec myslí, že jeho země je vždy v právu, myslí si, že je sladké umírat za svou zem, i když umírá nespravedlnost. Myslí si, že všechno, co si jeho země přeje, je právo, a že co krajané nebo velká část jeho krajanů činí, je správné. Nacionalismus není jenom nějakým snivým národním mesianismem, který se oddává sladkým snům, že z jeho národa všem národům přijde obrození. Nacionalismus překonává toto mytologické stádium, byť v něm může být nějakým způsobem obsaženo a rozpracováno. Jeho nejvyšší zásadou je, že právo je to, co prospívá národu. Podobně jak se vyjádřil Bismarck: "Kde běží o zájem Německa, tam již neznám práva." Prostě ve jménu hesla "Cizí nechceme, svoje nedáme."Tato podoba je vlastní radikálnímu nacionalismu. Ale existuje i umírněná verze tohoto omylu, která sice není tak křiklavá, ale obsahuje stejné principy, byť v mírnější formě. Nacionalismus nevytvořila fašistická, či nacistická mašinérie, ale jeho dějiny mají kořeny již v době Reformace v Německu a všude tam, kde ustoupil katolický universalismus a křesťanská víra. Radikální nacionalismus ústí do imperialismu a destabilizuje mezinárodní řád. Vede k válce a do mnohých konfliktů mezi národy. Na počátku 21. století je situace politiky v Evropě nanejvýš katastrofická. Evropa je bez Krista, nenáboženská, nekatolická, sekulární, již neexistují tradiční katolické státy. Před čím varovali papežové po celá staletí, se stalo skutečností: Liberalismus a liberální demokracie ve všech odstínech pronásleduje nacionalisty a nacionalismus, který je rovněž Církví odmítnut jako zhoubný blud, pronásleduje a kritizuje liberální sekulární demokracii. Blud pronásleduje blud. Omyl pronásleduje omyl. Fanatismus pronásleduje fanatismus. Zkřivený globalismus pronásleduje zkřivený partikularismus. Fanatický internacionalismus pronásleduje fanatický nacionalismus. Je to úsměvný boj. Dvě šelmy se utkávají v boji na život a na smrt.

Současné úskalí nacionalistické a tzv. konzervativní politiky - Pokřivený nacionalismus -
Mýtus národa a fanatické lásky k vlasti
Current Problem of so - called nationalistic and conservative Politics - False nationalism, Myth of the nation and fanatical "Love" of the country.

Jak kdysi napsal Hillaire Belloc o nacionalismu: "Tato nauka je jednou ze sekulárních vyznání víry, existuje pouze v náhodném vztahu k víře, ujímá se s velkou silou vlády v Evropě jako jedna z mnoha materialistických teorií." Nacionalismus sám o sobě vycházel z romantismu a byl založen na romantickém pohledu na národní dějiny jednotlivých národů, na folklóru a regionální etnické kultuře jednotlivých oblastí. Nezanedbatelnou roli ve vývoji nacionalismu má Darwinova teorie o původu druhů, která nepřímo z "vědeckého" pohledu ukázala na možnost neustálého vývoje nejenom člověka, ale i celých národů a nebylo daleko od toho povýšit jeden národ nad druhý s odůvodněním, že jeden z nich je lépe "vyvinutější a dokonalejší než druhý". Vývoj národů a ras spojený s "biologickým výzkumem" nepřímo podpořily tyto nezdravé tendence a propukly naplno v době nacismu. Odpad od katolické víry celých národů znamenal podporu nacionalismu, rasismu, totalitarismu, liberální demokracii, komunismu, socialismu a anarchismu. "Dnešní nacionalismus, po své stránce brutální a nerozumný, je zjevem s náboženskou podstatou a zaujal v moderní duši místo, které patří víře ve vlastním slova smyslu." (L. Romier, Explication du notre temps, str. 157, in: Le Fur L., Les grands problémes du droit, str. 443)

Neschopnost vyrovnat se s katolickou historií evropských národů

Lack of understanding of Catholic History of european countries by Czech Catholic Nationalists

Jedním z problémů, které krystalizují uvnitř nacionalistického proudu politických stran v Evropě, je neschopnost vyrovnat se s vlastní minulostí, zvláště s obdobím, kdy národy byly křesťanské. Je neutuchající, nudně opakovanou písničkou jak byly národy těžce zkoušeny, jak byl násilně pokatoličťovány apod. Nacionalismus nedokáže interpretovat objektivně evropské dějiny, sklouzává do politických a dějinných frází, zkratek, zkreslování. Bude vždycky řečnit proti universalismu katolické Církve i proti jiným nacionalistům z jiných zemí. Je paradoxní, že tzv. čeští nacionálové málo doceňují úlohu Rakousko-Uherska v rámci dějin středoevropského prostoru a jeho katolickou orientaci. Byla to poslední katolická bašta, byť možná už formální, ale skutečně poslední katolický stát mezi tzv. tradičně katolickými národy. Úlohu habsburské monarchie si uvědomovali i římští papežové a snažili se udržovat nejlepší styky s touto monarchií. Uvnitř monarchie však brzy začaly převládat liberální, nacionalistické a zednářské tendence na jedné straně a vliv pravoslavných nacionalistů na Východě monarchie spojený s nekritickým a scestným panslavismem na straně druhé, to vše bylo na úkor universální říše mnoha národů, které mohly žít pod jedním císařem. Právě skupiny exilových Poláků, Čechů a Slováků či jiných národů byly zdrojem nacionalismu, partikularismu, prosyceného liberalismem a v posledku vedly k rozbití celé monarchie. Jeho poslední obětí se stal bl. Karel I. Nacionalistické řinčení zahubilo poslední katolickou monarchii, byť katolicismus byl pro mnohé již formální záležitostí. Liberalismus a romantismus byly zdrojem nacionalismu, emancipace národů od universálních hodnot katolicismu. Nacionalismus v jakékoliv podobě je subjektivní. Povyšuje ideu národa nad Boží autoritu, kochá se kulturní tradicí, chce vytvořit "zdravý" stát, který by byl tvořen super uvědomělými občany národa, chce budovat "zdravou" rodinu na národním principu a dříve nebo později taková rodina bude zase jenom vyumělkovaným svazkem bez náboženství, bez křesťanské víry, úplným převrácením pojmu rodina. O tom, co je správné a špatné bude rozhodovat nacionalistická strana. Správně Církev odmítla zvrhlou ideu nacionalismu a jeho pojetí státu, národa, rasy apod., prostě absolutizaci dílčích hodnot přirozeného řádu na úroveň nadpřirozenou.

Kolaborace s nekatolickými principy a jejich implementace do společnosti

Collaboration of Catholics with non - Catholic Principals into the Society

Katolík se nemůže spolčovat ve veřejném životě s nekatolíky a bylo to mnohokrát výslovně Církví před koncilem řečeno. Katolík zakládá, či se účastní pouze a jedině fungování katolické strany (či strany, která není k náboženství neutrální, či nábožensky nespolehlivá) a je mu zakázáno spolčovat se a stávat se členem protikatolických politických, či jinak protinábožensky orientovaných spolků. Katolík by si měl být vědom moudrého hlasu papeže Lva XIII., který prohlásil v encyklice Sapientiae christianae, že Církev není pouze náhodným sdružením křesťanů, nýbrž societas perfecta společností dokonalou, "jež jest na svém jí vlastním poli působnosti stejně samostatná a suverénní, jako stát na tom, jež je mu vyhrazeno. Církev jako společnost nevzniká z volného sdružení se, nýbrž jest bytostně společností do níž se jednotlivec zařazuje. Církev je nejvyšší učitelkou pravdy všech národů." (srv. Lev XIII., encyklika Aeterni Patris ze 4. 8.1879) Co to znamená? Je učitelkou pouze v tajemstvích víry? Nikoliv. Také ve věcech morálky. Morálka, jež je opravdovou soustavou, upravuje veškeré poměry jednotlivců k jednotlivcům, ale i společnosti k jednotlivcům a jednotlivců ke společnosti. Vše čemu říkáme politika, nachází ohlasu v ní a řešení. A katolík, pokud se chce účastnit veřejného života politiky, musí být poslušný hlasu Církve ve věcech víry a mravů. Musí šířit pouze katolické principy do společnosti. Citujme několik slov, které kdysi pronesli vůdcové katolíků na sjezdu ve Stuttgartu v roce 1921. "Tážeme-li se po příčinách této katolické neotřesitelnosti, nalezneme je v ucelenosti světového názoru katolické Církve, která se neomezuje na to, vychovávat a vyučovat jednotlivce, ale která vystupuje jako učitelka národů, panovníků a vládců. Katolická Církev zaujímá stanovisko ke všem otázkám, jež se dotýkají světa a hospodářství. Vydala programová prohlášení o poměru jednotlivce ke státu, stejně jako poměru státu k církvi a škole. Vyjádřila se k sociální politice, o kapitálu a práci, o majetku a hospodářské svobodě stejně zřetelně, jako o poměru národů mezi sebou""Sestavení nauk katolické Církve o státu, o kulturní, sociální a hospodářské politice poskytuje politický program." (Dr. Ludwig Baur a Dr. Karl Rieder: Päpstliche Enzykliken und Ihre Stellung zur Politik.)

Politické programy bez Boha

Political Programmes without God

Kolik tady bylo už politických programů bez Boha! Pokud se v programech neobjeví zmínka o Bohu jako původci nejenom tohoto světa, ale i národů a států, potom takový program může být ztěží věrohodný. Dříve nebo později aktéři takového programu místo Boha dosadí rasu, národ, rodinu, resp. lidská práva a náboženství úplně vymizí. Jestli je někdo hrdý na to, že je nacionalistou, tak potom katolík je hrdý na to, že může proti nacionalismu bojovat nikoliv jinými subjektivními, či národními zájmy, ale universálně platnými " totiž katolickými principy, které jsou určené pro všechny časy, národy a rasy! U Boha má větší cenu zachování poslušnosti Jeho víře, třeba i v malém počtu, než se spolčovat s jinými hnutími a stranami, které jsou nekatolické, ba dokonce odporují katolické víře svým zaměřením. Nestačí tedy vkládat slova o Bohu do programů, ale skutečně jim věřit. "Katolíci by se prohřešili proti své těžké povinnosti, kdyby se podle svých schopností nezajímali o politické otázky v obci, zemi a ve státě"".Když oni budou netečně státi, řízení veřejných záležitostí snadno přejde do rukou těch, jejichž smýšlení nevzbuzuje velké důvěry." (Pius XI., list k litevskému episkopátu, 24.6. 1928.) A to se bohužel již plně naplnilo. Dnes je stát a politika v rukách nepřítele s protikatolickým smýšlením, velmi obezřetného, který inklinuje k nějakému římskými papeži zavrženému politickému proudu: ke komunismu, k socialismu anebo liberalismu, resp. liberální demokracii. Cílem politiky je, aby bylo zabezpečeno obecné blaho a rozšířeny hranice sociálního království Ježíše Krista. Je tedy zvrácenou politikou taková politika (péče o polis), pokud je cílem dosažení pouze osobních zájmů nebo zájmů strany, resp. sociální třídy. To není politika, to je sobectví. Na druhou stranu katolík myslí skutečně universálně. Katolickému politikovi jde o sociální spravedlnost a obecné blaho všech vrstev společnosti. Neupřednostňuje tu či onu třídu, rasu, názor. A přesto, pokud katolík nebuduje Království Krista Pána na zemi, potom nikdo na světě jeho úlohu nepřevezme. Pokud katolík nechce bojovat za universální hodnoty katolicismu, není se potom divit, že situace naší země je neutěšená a podobá se okupovanému městu, ve kterém vládne nejistota, strach a nemorálnost, chcete-li chaos. Takový národ potom nemůže jenom lamentovat na pořádky po hospodách a nebo u televize. Království Ježíše Krista je spojeno s konverzí lidské bytosti, s konverzí starého člověka ve zcela nového. Pokud se nezmění přístup lidí k Bohu, potom evropské národy stojí před svým vlastním zánikem a nemá smysl vstupovat do politiky a bojovat za národní práva, když národy samy budou chtít spáchat řízenou sebevraždu popřením Boha a křesťanské víry.

Návrat katolíků ke katolickým principům v politice - vítězství Ježíše Krista ve společnosti
Return of traditional Catholics to the Catholic Principals in the Politics - Victory of Jesus Christ in the Society

Stále jsme svědky toho, jak je katolická Tradice a katolické náboženství devalvováno a ničeno postojem mnohých katolíků, kteří ztratili z očí principy sociální nauky Církve a jejich věrnost Tradici je zakalena jinými omyly, stejně hroznými jako je modernismus a liberální demokracie. Nepotřebujeme fanatický a ubohý nacionalismus, nepotřebujeme být falešnými vlastenci, potřebujeme být nejprve skutečnými a důslednými katolíky a poté vlastenci. Vlastenectví je pouze partikulární věcí, katolická víra je věcí universální a tudíž to, co je geograficky, místně a časově ohraničeno, nemůže být povýšeno nad to, co je universální a obecné pro všechny rasy a národy světa i pro všechny časy. Nepotřebujeme budovat nacionalistické Babylony a politické kluby!! Přestaň, katolíku, s pštrosí politikou, s politikou krčení. Miluj vlast pouze a jedině ve světle katolické víry a vzhlížej k věčnému, pravověrnému Římu a k papeži. Bez toho není možné být katolíkem, ale jakýmsi nedělním katolíkem! "My jsme katolíci, stranou katolickou a proto vlastně žádnou stranou. Strana katolíků musí být katolická. Co v srdci plane, musí zářit na čelech a v rukou po činech dychtivě hořet. Ať ví celý svět, kdo jsme. Máme toho dost, hráti pořád hru němých, s neskonalou opatrností mlčet, nebo jinak mluvit než smýšlíme, a jinak jednat než věříme. My chceme být stranou stoupenců Božích. Veliký Pius to žádá. Naším programem je Bůh, program svatého Michaela. Žádáme práva Boží na jeho svět a bojujeme proto v jednotě se všemi papeži posledních sto let proti liberálním moderním právům lidským, která ve skutečnosti nejsou nic jiného než právo falše proti pravdě, špatnosti proti dobru, revoluce proti pořádku, hříchu proti Nejvyššímu. Jsme tedy proti všemu, co jest proti Bohu. Vypovídáme válku zákonům bez Boha, manželství bez Boha, vědě a škole bez Boha, obecnému zisku bez Boha, práci bez Boha, slovem laicismu ve všech oborech." (P. Mäder, Kristus - Král) Přestaňme už zasedat v kandidátkách s nacionálními nevěrci všeho zabarvení, kteří rozbili křesťanskou civilizaci. Jsme synové Říma a ne bezcharakterních státních laicismů a nacionalismů! Jsme stranou synů pravověrného Říma. Tam kde vládne Kristus Král! Nemůže být tedy pochybností, že politický program katolíka, právě tak jako jeho vědecký a kulturní program, se podstatně liší od onoho, k němuž se přiklání všechny politické strany a hnutí v této zubožené zemi. I z pouhé logiky věci plyne, že se katolík nemůže spojovat se stranami, jejichž cíle jsou protichůdné tomu, čemu věří a co vyznává. Pro katolíka plyne důsledek: je třeba úplné věrnosti víře, chce-li zůstat katolíkem a ne kolaborantem, zrádcem universálních hodnot katolicismu. Demokracie k vytvoření katolické strany skýtá pramálo možností. Katolický žurnalista Veuillot pronesl větu na adresu nekatolických stran: "Žádáme od vás svobodu ve jménu zásad vašich a odpíráme vám svobodu ve jménu zásad našich!" Naší politikou je kříž a proto se vrháme do duchovního boje za tohoto Krista Krále! Kristus nám říká, že nepřinesl na zem pokoj, ale meč rozdělení. Všude je třeba otevřít nové fronty lásky: v rodinách, ve státě, na pracovištích, ve školách, v dopravě, v hospodářství, v průmyslu, v zemědělství, všude je třeba bojovat za vítězství Ježíše Krista a srazit na kolena tento liberální a socialistický svět. Jako oni celá staletí neúnavně pracovali na povalení křesťanského řádu formou revolucí, tak my budeme zase pracovat na povalení jejich bezbožné anarchie nikoliv revolucemi, ale sladkým jhem Ježíše Krista, aby se společnost stala opět křesťanskou. "Království Ježíše Krista má svou moc a podobu božské lásky, svatá a spořádaná láska je jeho podstatou." (Lev XIII. encyklika Tametsi futura) Katolické převraty jsou opakem revolucí: my kácíme nenávist, abychom na její místo postavili lásku. (P. R. Mäder) Trpělivost je nutnou ctností v nastalém boji. Tichá, trpělivá válka začala! Začala již ve chvíli, když Satan prohlásil, že nebude sloužit Bohu. Od té chvíle sbírá své přívržence, Kristus zase své bojovníky. "O tzv. lidských právech slyšel lid již dosti, měl by konečně slyšet o právech Božích." (Lev XIII., encyklika Tametsi futura) A jak je nám posilou příklad svaté Panny Bohorodičky, této naší něžné Neposkvrněné Panny, která svou nohou rozdrtila zpupnost Hada - Satana a svým FIAT uzamkla peklo. Její křehkost, tichost a trpělivost je pro nás příkladem, že porazíme tohoto Prince světa za Její pomoci. Ano, Madona s děťátkem v náručí poráží všechnu moc zlých lidí a démonské šiky. Něco tak něžného a křehkého má tak ohromnou a smrtonosnou sílu pro síly zla. A pokud jejich bezbožný řád nebude povalen v této generaci, potom přijdou další a další generace skrytých Mariiných bojovníků, které svět nezná, neboť jsou mu skrytí, a ti budou bojovat pod praporcem Věčného Krále, onoho Rex regum, Krále všech králů! Budeme pracovat neúnavně a nepozorovaně, abychom rozdrtili za pomocí nožky betlémského dítěte a Svaté Panny jejich úhelnice, zástěry a ozubená kola. Chceme následovat tichost a skrytost betlémské Rodiny, aby jednoho dne sám Kristus přišel a zvítězil. Skoncujme s nacionalismem a zednářským globalismem a přimkněme se ke katolickým universálním hodnotám Božího náboženství. A ten den vítězství Krále všech králů přijde! Ano, vyjdeme s Kristem z tichého Betléma a budeme oslavovat TRIUMF Božího vjezdu do Jeruzaléma a Jeho konečné Vzkříšení. Jak kdysi prohlásil sv. Pius X.: "Naší politikou je kříž!" Ve jménu Krista Krále a Neposkvrněného Srdce Svaté Panny. Končíme slovy mexických mučedníků Cristeros: "Viva Cristo REY!" Sláva Kristu Králi! KRISTUS KRÁL, to je naše cesta!